EVA v Theater im Kino TiK Berlin

Další EVA. Další výstup do vnějšího vesmíru — tam, kde jsou lidé.

Místo přistání: Das Theater im Kino TiK, Berlín, Země, Sluneční soustava. Kino, které se stalo divadlem. Nebo divadlo, které si pamatuje, že bylo kinem. Zkrátka místo s dobrou pamětí a správnými zdmi.

Lidé tam byli. Hodně. Vřelí, živí, zjevně při svých neuronech. A tady je to, co nás pokaždé zasáhne až do hloubky palubního deníku: uvízli. Ne v zácpě, ne ve frontě — v kolébce. Jejich vlastní prorok a velký guru Ciolkovskij ještě před sto lety napsal, že Země je kolébkou lidstva, ale nelze věčně žít v kolébce. A oni — žijí. A zřejmě ani netuší, že někdo už dávno vynesl z kolébky dečku a šálek čaje a usadil se pohodlně někde mezi hvězdami.

Nesoudíme. Kolébka je útulná. Gravitace stabilní, kyslík zapnutý, káva je. Chápeme.

Ale přece jen jsme naznačili. Jemně. Skrze tři písně.

Vyprávěli jsme, že venku z kolébky — to není studená prázdnota ani nudné vakuum, ale nekonečně velké a krásné místo — s prostorem, energií a zdroji, kterých stačí pro všechny a ještě zbude. Se svými mlhovinami, pulsary, dimenzemi a příběhy. Že pátá dimenze existuje a nepotřebujete tam víza — jen zvědavost. Že kočka ve vesmíru — to není katastrofa, ale docela funkční konfigurace bytí.

Zdá se, že někteří slyšeli. Viděli jsme v očích — ten samý výraz, když člověk hledí na nebe trochu jinak než před pěti minutami.

Po koncertě jsme se hned nevrátili na palubu. Zdrželi jsme se — jamovali jsme s domorodci. Kontakt se ukázal produktivní: domorodci umí hrát a zřejmě nejsou cizí kosmickým frekvencím. Vyměnili jsme vibrace, zůstali jsme spokojeni.

Mise splněna. Vracíme se na palubu. Do další EVA.

Zahráli jsme: