Mike Soldano. Chtěl jsem si postavit zesilovač pro sebe

Seattle, 70. léta.

Mladého Mika zajímají auta mnohem víc než elektronika. Jezdí pouliční závody, vrtá se ve svém Chevroletu Camaro, má šikovné ruce a umí stroje stavět i předělávat.

Pak uslyší Badge od Cream a sólo Erica Claptona.

Nebere ho rychlost ani virtuozita. Bere ho samotný zvuk: elektrická kytara opravdu zpívá, pláče, mluví lidským hlasem.

Mike se rozhodne, že se musí naučit hrát stejně.

A začíná dost pozdě, zhruba ve 20 nebo 21 letech. Zkouší otcovu akustickou kytaru, ale brzy pochopí, že potřebuje úplně jiný nástroj.

Koupí si elektrickou kytaru z druhé ruky a lampový aparát, podomácku postavenou kopii zesilovače Fender Bassman.

A pak přijde potíž, která mu změní život: aparát se pořád kazí.

Na opraváře nejsou peníze. Musí na to přijít sám.

Později to Soldano shrnul úplně jednoduše: když nejsou peníze, musí být člověk vynalézavý.

Studuje schémata, opravuje aparaturu a začíná stavět vlastní kytary. V roce 1977 otevírá malou kytarovou dílnu. V roce 1980 už hraje s kapelami po klubech v Seattlu.

Jenže je tu jeden problém.

Nelíbí se mu zvuk jeho zesilovačů. Ani těch drahých.

Na začátku 80. let už existují Marshall a Mesa/Boogie. Kytaristé ve velkém experimentují s upravenými zesilovači.

Soldanovi se líbí gain Mesy, ale nelíbí se mu, jak se při vysokém gainu rozmazávají jednotlivé tóny. Jak sám vysvětluje, jednotlivé struny nebyly dost čitelné: stačí zahrát složitý akord jako D9 a místo jednotlivých strun je slyšet jen kaše.

Chce všechno najednou:

V roce 1981 se do lampové elektroniky pustí naplno. Čte učebnice radiotechniky z 50. let, studuje schémata a po práci experimentuje, někdy až dlouho do noci.

Opravuje a upravuje Fendery a Marshally a pracuje ve známé dílně Stars Guitars v San Franciscu. Každá úprava ho něco naučí.

Tak vzniká pokusný aparát s nádherným jménem Mr. Science. Kus překližky s přidělanými elektronickými součástkami, deska na pokusy.

Kolem roku 1985 nebo 1986 už je z Mr. Science prototyp budoucího SLO-100.

Mike ho začne brát na vlastní koncerty. Ostatní kytaristé ten zvuk slyší a ptají se, jestli by jim nepostavil taky jeden.

Soldano později přiznal, že nikdy neplánoval budovat velkou firmu. Prostě zjistil, že zvuk, který si postavil pro sebe, chtějí i ostatní.

V roce 1985 má Soldano tři lidi, kteří chtějí koupit zesilovač. Nakoupí součástky a aparáty staví ve sklepě u rodičů.

Ale ze tří, kteří slíbili, že koupí, slovo dodrží a zaplatí jen jeden.

Mikovi zůstanou dva zesilovače, o které nikdo nestojí, a celá hromada součástek.

A on se rozhodne pro dost šílený krok.

Do svého starého Chevroletu z roku 1938 dá nový motor, naloží do něj zesilovače, pokusný Mr. Science a součástky a vyrazí do Los Angeles.

Tam, kde jsou studia, nahrávací společnosti a kytaristé světové třídy.

Snaží se domluvit schůzky s hvězdami a naslepo obvolává jejich manažery. Skoro všichni slíbí, že přijdou, a pak se neukážou.

Peníze pomalu docházejí.

Jeho první dílna v Los Angeles sídlí v bývalém nevěstinci. Občas se tam stavovali lidé, kteří rozhodně nepřišli kupovat zesilovač.

Aby přežil, opravuje kytary, bere příležitostné práce a dělá bedňáka na koncertech.

Jednoho dne ale přijde první opravdové štěstí: jeho zesilovač si vyzkouší Howard Leese, kytarista skupiny Heart.

Leese zahrál pouhé dva akordy a rozhodl se koupit aparát č. 002.

Dalším důležitým zákazníkem je Steve Lukather z Toto.

Jenže prodej jde příliš pomalu. Koncem roku 1987 je Mike prakticky na mizině. Vážně uvažuje, že to celé zabalí a vrátí se do Seattlu.

Jedné noci se Mike vrací domů kolem čtvrté ráno, po šichtě bedňáka u kapely Vixen.

Na záznamníku bliká kontrolka nových vzkazů.

Zmáčkne tlačítko přehrávání.

První vzkaz je od Lou Reeda.

Druhý od Viviana Campbella.

Třetí od Michaela Landaua.

Tři lidé z nejvyšší ligy rockové hudby shánějí neznámého konstruktéra, aby s ním probrali jeho aparáty.

Mike si nejdřív myslí, že si z něj střílí někdo z kamarádů.

Jenže volali doopravdy.

A od té chvíle jde všechno rychle.

Na jaře 1988 už má Soldano pořadník a v létě si jeho zesilovače objednávají Eric Clapton, Mark Knopfler a Scorpions. Pořadník se natáhne zhruba na půl roku.

Člověk, který byl připravený zavřít krám, najednou nestíhá stavět aparáty pro slavné muzikanty.

SLO-100, Super Lead Overdrive představený v roce 1987, už není jen upravený Marshall, ale samostatné zapojení, navržené podle Soldanovy vlastní představy o zkreslení.

Co na tom tedy bylo technicky nového?

Ne vynález lampového zkreslení: kaskádově řazené zesilovací stupně existovaly dávno před Soldanem.

Nové bylo to, jak je uspořádal.

V SLO-100 prochází signál několika zesilovacími stupni za sebou. Mike ladí zesílení, frekvenční průběh a pracovní body elektronek tak, aby dostal obrovské zkreslení a přitom neztratil artikulaci.

V konstrukci pracuje pět elektronek 12AX7, čtyři v předzesilovači a jedna ve fázovém invertoru, a čtyři 6L6/5881 v koncovém stupni.

Soldano nepřidal jen ještě víc gainu. Naučil se řídit charakter toho gainu.

A výsledek vyšel překvapivě všestranný.

Zesilovač si oblíbili nejen hardrockoví a metaloví kytaristé, ale i Clapton, Knopfler, Gary Moore a Warren Haynes. Na začátku 90. let použil Eddie Van Halen SLO-100 při nahrávání alba For Unlawful Carnal Knowledge. Později měla Soldanova konstrukce silný vliv na Peavey 5150.

SLO-100 se stal jedním z měřítek pro další generaci high-gainových zesilovačů.

Soldano vysvětluje své zkreslení jazykem, který znal dávno před elektronkami: jazykem manuální převodovky.

Kdo se rozjede na jedničku a hned zařadí čtyřku, tomu se motor trápí v podtáčkách: zakuckává se, třese a cuká. Tak tehdy dělal high gain skoro každý: narvat signál do jedné elektronky a klipovat ho ostošest. Gain z toho byl škrábavý, bez tónu a těžko se ovládal. Kdo řadí postupně jednu rychlost po druhé až do čtyřky, tomu motor běží hladce a naplno.

V SLO-100 je každá rychlost jeden lampový stupeň. První stupeň signál prostě zesílí. Další už začíná klipovat, ale jen trochu, právě tolik, aby zkreslení a komprese nechaly základní tón nedotčený. Pak další stupeň a další, dokud signál nedojde k plnému gainu. Základní harmonické, ve kterých žije spodek a plnost, projdou celým řetězcem bez úhony a nad nimi narůstají alikvóty. Odtud to sladké, zpívající zkreslení bez kaše.

Elektronek 12AX7 je v SLO-100 pět a v každé jsou dvě triody v jedné baňce, tedy deset stupňů. Roli rychlostí z nich ale hrají jen čtyři. Zbylých šest dělá jinou práci. Jeden je jen v čistém kanálu. Dva katodové sledovače oddělují efektovou smyčku a korekce, aby nezatěžovaly signál. Další vrací zesílení, které spolkla efektová smyčka. Poslední dva tvoří fázový invertor, který budí koncový stupeň.

Teď k číslům. Ve starém zesilovači Fender Twin nebo Marshall Plexi je cesta signálu od vstupního jacku ke koncovému stupni krátká: málo lampových stupňů, malé napěťové zesílení. V SLO-100 je potenciální napěťové zesílení přes milion. Při úhozu dává snímač zhruba jeden volt, někdy víc, ale milion voltů na výstupu nebude: elektronky jdou do clippingu a ořežou signál na svém stropu.

Tentýž clipping dává sustain. Dokud struna zní hlasitě, elektronky ořezávají signál na jedné úrovni. Jak tón doznívá, clippingu ubývá a výstup skoro neklesá. Proto SLO drží tón téměř donekonečna, dokud signál struny neklesne pod práh clippingu. Teprve potom tón opravdu dozní.

Druhý trik spočívá v úpravě signálu na vstupu. Tlusté basové struny dávají silnější signál než tenké, takže dřív přebudí zesilovací stupně, jejich signál se víc komprimuje a spodek se ztrácí. Proto Soldano hned na vstupu ubere trochu zesílení v hloubkách a trochu přidá ve výškách. K posledním stupňům dorazí signál vyrovnaný od hloubek po výšky a zkreslení hluboké tóny nerozmačká. Soldano otevřeně přiznává, že tohle nedělá jenom on.

Koncový stupeň SLO-100 je naopak klasika: staré dobré zapojení Western Electric, stejné jako ve Fender Bassmanech a v Marshallech. Tón se rodí v předzesilovači a právě tam Soldano vložil své vlastní nápady. Vývojem SLO-100 strávil celkem asi čtyři roky a dolaďoval ho po sluchu.

Soldano má jediné měřítko úspěchu: transparentnost. Telecaster přes SLO má znít jako Telecaster, Strat jako Strat, Les Paul jako Les Paul, i když je gain vytočený naplno. S čistým zesilovačem je to snadné, s high gainem těžké. Proto jsou stupně SLO navržené tak, aby pracovaly společně: každý udělá trochu a žádný kytaru nedusí.

Odtud i název: Super Lead Overdrive. Overdrive je zabudovaný přímo v zesilovači, takže ten na high gain nepotřebuje žádnou krabičku.

Schéma v plné velikosti

A pak přišlo něco, co je z inženýrského pohledu obzvlášť zajímavé.

Koncem 80. let se rychle rozvíjely velké kytarové rackové systémy. Hvězdy používaly samostatné předzesilovače, koncové zesilovače, přepínače, reverby a delaye.

Bob Bradshaw, slavný konstruktér takových systémů, navrhl Soldanovi, aby postavil třikanálový rackový předzesilovač.

Tak kolem roku 1988 vznikl Soldano X88R.

Cílem bylo spojit tři různé zvukové charaktery zesilovačů:

Tyto přístroje se staly důležitou součástí profesionálních rackových systémů, mimo jiné u Steva Lukathera.

Od X88R se odvíjí dnešní řada rackových předzesilovačů Soldano, X88-IR nevyjímaje. Není to jen další aparát se slavným jménem, ale pokračování konstrukce, která vyrostla z rané éry profesionálních kytarových rackových systémů.

Šéfem obří korporace se Soldano nikdy nestal.

Jeho firma zůstávala po desetiletí malá a specializovaná.

Například v roce 2010 popsal magazín Seattle Business dílnu Soldano, kde Mike vedl firmu jen se třemi zaměstnanci. Tehdy z ní ročně vycházelo asi 250 zesilovačů.

V roce 2019 Soldano firmu prodal společnosti Boutique Amps Distribution a zůstal jejím konstruktérem.

V podstatě předal obchodní stránku jiné firmě a dál se věnoval tomu, co ho zajímalo od úplného začátku: navrhování zesilovačů.

A hudbě. V roce 2014 hrál ve dvou kapelách, Los Peligrosos a The Kings of Outlaw Country, ve druhé na pedal steel kytaru. V roce 2015 hrál sólovou kytaru v seattleské kapele The Industry People a nahrál s ní píseň Rock & Roll Needs a Broom. Právě s touto kapelou je na fotce na začátku článku. Hraje dodnes.

Ten příběh má nádhernou symetrii.

Jako mladík uslyšel Mike sólo Erica Claptona a rozhodl se naučit hrát na elektrickou kytaru. Koupil si zesilovač, který se pořád kazil. Naučil se ho opravovat. Pak upravovat. Pak navrhovat úplně nové.

Asi o jedenáct let později si u Mika Soldana objednal zesilovač sám Eric Clapton.

Přitom Soldano nikdy nechtěl vytvořit nový průmyslový standard. Byl to kytarista, kterému se nelíbilo, jak zní zesilovače jeho doby.

To je jeden z nejzajímavějších rysů raného boutique hnutí: konstruktéři jako Soldano se nesnažili okopírovat další historický model s nápisem „Legendary Tone“. Snažili se postavit zvuk, který chyběl jim samotným.

A někdy pak na ten zvuk stála frontu celá hudební branže.

Na našem webu Soldano reprezentují bezplatný plugin CatpitAmp a modely NAM z X88-IR.

Foto na začátku článku: Patricia Lockeman-Young, ze stránky kapely The Industry People na Bandcampu.